Ptáš se mě proč skládám básně,
proč stále hledám souznění vět?
Já odpovídám, že je mi krásně,
tak krásně, když mám svůj svět.
Otvor náruč dokorán,
príjmaj lásku je to chrám,
miluj, trp a odpúšťaj,
nauč sa žiť je to dar,
Chýbaš mi poviem Ti to aj stokrát,
opakujem ti to mnohokrát,
Chýbaš mi ako slnku obloha,
chýbaš mi ako slnku voda,
Víte proč anděly
Netrápí stres?
Protože každou
Volnou chvíli
V kávové sedlině býčí hlavu vidím.
Uranský posel nahlédl branami.
Ach, drahý Jungu, proč se tomu divím?
závist propadla děravou střechou
zapomenutých krás
škobrtá po cestě
zrovna zametanou vůní květin
Oblečena ohněm tvé žádosti
snáší se popel mého studu
květinovou cestou k prožitku
otevírám bránu posvátnosti.
Narodila jsem se v roce koně
v porcelánu však šlapu jako slůně
hříva mi ale stále vlaje
když se do neznáma pouštím
Tak jako vlání mořských řas, s nimiž proud tančí v nekonečném soužití,
vlní se tráva v objetí větrů, a tancem svým nás lehounce konejší.
Vyzývá k tanci bosé nohy všech, co v pohybu zvíří písečná oblaka,
která vítr nedočkavě pochytá, a ve svém objetí s nimi v dál u
Pracovitost, svědomitost a láska je blízká tomuto muži,
jeho život je plný touhy a nesnází.
Hluboko v nitru má jemnou duši,
která ve skládání veršů svůj pokoj nachází.