Položila jsem se v obývacím pokoji a začala meditovat hlubokými nádechy a výdechy.
Po chvilce jsem se uvolnila a ocitla se v lese, tedy před lesem na nějakém paloučku. Začala jsem cítit nepříjemný tlak na levé straně klíční kosti. Bylo to stále nepříjemnější, dokonce jsem myslela, že budu muset přestat.
Zavrtěla jsem se, a to několikrát, abych tlaku uhnula, a stalo se. Po chviličce jsem zase cítila jako by mě někdo štípal do pravého chodidla. Začala jsem se opět malinko vrtět a nakonec to přestalo také.
Když jsem se konečně více soustředila na místo, kde jsem, bylo to moc krásné. Palouk plný kvítí různých barev a vůní, byla to nádhera, která se těžko popisuje.
Všude zněl překrásný zpěv ptáků a z lesa byla slyšet i zvuky jiných zvířátek. Opodál, jen kousek ode mě stál koloušek a upřeně mě sledoval. Usmála jsem se, přišlo mi, že mě musel vidět již dříve, jak tam stojím a vrtím se. Asi si říkal: „Tak co, kdy se už konečně uklidníš?“
Když sem se uklidnila a přestala se ošívat, přistoupil ke mně a pohledem mě vyzval, abych ho následovala. Já se stále rozhlížela kolem sebe, všechnu tu krásu jsem chtěla nasát co nejvíce. Zvláštní bylo to, že vlastně nevím, jak jsem kolouškovi rozuměla, prostě jsem věděla co udělat.
Z daleka zněla nádherná a uklidňující hudba, dodnes nevím, kde se tam vzala.
Jak koloušek chtěl, následovala jsem ho do lesa. Najednou jsem uslyšela rozbouřené moře, jak naráží na pevnině do skal. Já byla stále v lese, i když sem slyšela moře a dokonce ho i viděla – nevím, jak to bylo možné.
Přešli jsme les, který byl moc krásný a já se tam cítila dobře a uvolněně. Stále jsem se ohlížela a snažila vidět co nejvíce. Najednou jsme stáli na kraji lesa a já se dívala do malé doliny, co se vynořila před námi. V kruhu tam stáli andělé rozestoupení kolem nějaké světelné kopule. Jen jsem stála a pozorovala je s němým úžasem. Všichni byli v bílém rouchu, ale každý vyzařoval jinou pastelovou barvu. Někteří z nich i více barev. Všichni stáli s mírně skloněnou hlavou a dívali se do země. Ty barvy se z nich uvolňovaly, jako by se vypařovaly ven z jejich těl. Byla to nádherná podívaná.
Koloušek mě opět pobídl, že mám jít dál, a to přímo k těm andělům, ale prý tentokrát už musím sama. Opět nevím, jak mi to řekl, ale v hlavě mi zněla jeho slova. „Jdi k nim, ale dál už musíš jít sama.“
Udělala jsem nesměle první krok a najednou se ozvalo hlasité a rušivé „rup“. Stoupla jsem na klacík, který mi praskl pod nohama.
Všichni andělé se na mě současně podívali, ale po chvíli se všichni začali usmívat. To jsem zase nešikovná, pomyslela jsem si a začervenala se. Proč zase musím na sebe upozornit, blesklo mi hlavou. Když jsem se přibližovala, viděla jsem, jak se najednou vzali za ruce, a ti, kteří stáli na kraji u vchodu do světelné kopule, ruce natáhli, jako by mě nabádali, že mám jít dál.
Celou tu dobu jsem slyšela nádhernou hudbu a bylo mi moc dobře. Jak jsem se k andělům přibližovala a oni se stále na mě dívali a usmívali se, uvědomovala jsem si, že necítím své tělo. Bylo to, jako bych nic nevážila, jen jsem se vznášela.
Bylo mi teplo a lehce, byla jsem šťastná a usměvavá, necítila jsem strach ani žádnou starost.
Když jsem stála před vchodem do světelné kupole, byla jsem opět vyzvána, abych vstoupila. Byla to velká místnost plná oslňujícího světla. Uprostřed bylo obrovské křeslo, vlastně to vypadalo jako trůn. Byl krásně bílý a stříbrný, působil jako nádherná dřevořezba, vypadal skvostně.
Nějak jsem cítila, že se mám posadit a být chvilku v naprostém klidu, tak jsem to udělala. Posadila jsem se a čekala, co bude dál. V tom velikém křesle jsem byla tak maličká!
Po chvilce jsem viděla, jak se ke mně přibližuje postava, byl to další anděl. Byl obrovský, štíhlý, jemný a přitom vypadal tak mužně. Celou dobu se na mě usmíval krásnýma zářícíma očima. Vlasy měl světle hnědé a dlouhé až na záda. Jeho tvář byla překrásná a vyzařovala lásku, něhu a bezpečí. Měla jsem intenzivní pocit, že se známe.
Přistoupil ke mně a řekl: „Já jsem tvůj strážný anděl,“ vůbec neotvíral ústa, ale já to jasně slyšela. Oči jsem měla doširoka otevřené jako malé dítě na pouti a po tvářích mi tekly slzy. Stále jsem byla ohromená jeho krásou a tím, co z něj vyzařovalo. Cítila jsem, že se mám zeptat, jestli naše setkání má nějaký důvod a také jsem se zeptala.
Odpověď zněla: „Celou dobu jsem s tebou, nikdy jsem tě neopustil a neopustím, mám tě nesmírně rád a budu ti pomáhat a ochraňovat tě. Společně tě nyní budeme očišťovat. Musíš zapomenout na svou nenávist a zlobu vůči jiným. Bylo ti ublíženo, ale musíš se od všeho oprostit, od všeho, co bylo, a vyčistit svou mysl. Se vším ti budu stále pomáhat, máme před sebou moc práce. Vše v tvém těle pročistíme a osvětlíme.“
Jak sem slyšela tahle slova, slzy mi stékaly po tváři jedna za druhou. V okamžiku, kdy mi anděl říkal, jak mi bude pomáhat, se ke mně naklonil a otřel mi tváře od slz, jeho pohled byl tak milující, tak nepopsatelný…
Bylo mi moc krásně a přišla jsem si jako velmi, velmi milované malé dítě. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla ani co se dál dělo.
Anděl se najednou pomalu vzdaloval od místa, kde jsem seděla, ale jeho hlas jsem stále slyšela. Stále dokola opakoval to, jak se musím očistit, prosvětlit a mít v sobě jen lásku.
Přála jsem si, abych tam dál mohla sedět a poslouchat ten hlas, nechtělo se mi vůbec odcházet, bylo tam moc krásně.
Když jsem se zvedla z místa, kde jsem seděla, najednou jsem viděla, že nejsem již v té místnosti, ale v lese na paloučku jako na začátku. Netuším, jak se to stalo, prostě jsem byla jinde a sama. Vlastně sama ne. Koloušek jak mě viděl, přiběhl. Vypadal, jako by na mě netrpělivě čekal. Hned jsem se na něj usmála a očima jsem mu říkala: „Ano ano, už jsem tady“. V jeho očích byla vidět radost, a taky jako by se smál a říkal „zvládla jsi to, zvládla, já to věděl, a mám nesmírnou radost“.
Klekla jsem si před něj, objala ho kolem krku a za všechno, co pro mě udělal, jsem mu poděkovala. Při našem doteku bylo cítit zvláštní jiskření, měla jsem pocit, že držím dávného přítele, kterého jsem dlouhou dobu neviděla, srdce mě bolelo. Zase se na mě podíval těma velikýma krásnýma očima, věděla jsem, že je čas loučení. Tak moc se mi nechtělo, bylo to, jako když opouštíte domov, nedá se to popsat, cítila jsem se moc šťastná a nikam se mi nechtělo, ale já musela a srdce mi pukalo bolestí. Stoupla jsem si a se slzami v očích se pomalu vracela, vzdalovala se a probouzela…
Když sem se probudila, stále jsem plakala, ale bylo mi moc dobře a měla jsem pocit, že vidím jasněji.
Cítila jsem teplo domova, svíčky, co jsem předtím pro andílky zapálila, vůni čaje, který jsem dostala. Jsem doma a musím na sobě zapracovat, to bylo první, co mě napadlo. Vím, že na nic nejsem a nebudu sama, jsem milována, každý z nás je milovaný, jen to musíme vědět.
Děkuji ti andělíčku můj, celým svým srdcem ti děkuji, za to co jsi mi ukázal.
S láskou Ilona
