Procházka

Včera jsme šli na odpolední procházku a můj 6-litý syn se neustále ptal kam až půjdeme a jak daleko budeme venku. Ví, že ráda chodím a jeho někdy už bolí nožičky a je unavený.

Abych ho trochu povzbudila, začala jsem ho upozorňovat na krásu přírody, to abych ho přivedla na jiné myšlení. Upozorňovala jsem ho, aby si všímal kvetoucích stromů, ptáčků co začali poletovat kolem nás, motýlů, kteří také jako by nás chtěli potěšit a bylo jich najednou všude tolik. Ukázala jsem mu květinu, která se prodrala uprostřed ušlapané cesty a nánosu drcených cihel a kamení co tam někdo vysypal... Říkala jsem mu, podívej, vidíš jak ta květina je statečná a silná, že i tady v tak nepříjemných podmínkách vyrostla a chce žit"?

Mariánek se moc zamyslel a poklekl k rostlince a začal odhazovat kameny, aby kytičce ulevil. Bylo mu jí najednou moc líto a začal soucítit, její sílu a odhodlání. Všimla jsem si, že Mariánek už neřešil sebe a začal se více otvírat věcem kolem sebe. Sám mi i ukazoval spoustu jiných věcí a já byla moc ráda. Najednou nás upozorňoval, abychom moc nešlapali po trávě, ale pokud to šlo tak se vyhnuli. 

Pozorovali jsme včeličky, broučky, upozorňoval mě na vůně, panoráma.

Mariánek řekl tolik věcí, že jsem litovala, že sem si nemohla vše zapisovat. Začal mi povídat, že když vím tolik věcí, musím být něco jako MATKA – příroda, ta je taky moudrá a miluje živé, neustále mě u těchto slov hladil po ruce a držel se mě.

Maminko víš, řekl: „ty máš v sobě andílka a máš moc velké štěstí, protože on není ve všech lidech, ale v tobě ano a musím ti říci ještě něco, chceš? Ty ho máš přímo v srdíčku, to je to nejlepší.“ 

Po těch slovech jsem byla naplněna takovou krásou a blažeností.... 

Ještě mi povídal, maminko „Víš jak jsem nechtěl jít ven, tak nyní jsem moc rád a už slibuji, že budu chodívat rád, já už vím, že v přírodě jsem jiný a moudrý a slyšíš to, já i lépe mluvím“.

Po dalším chození a pozorování začal mluvit o duších, opět řekl. Maminko, víš, že jsou na světě duše? Některé jsou hodně tmavé a ty nejhorší jsou ty černé, ale pak jsou tu i duhové a ty jsou moc krásné a taky stříbrné a zlaté, ty jsou ty nejkrásnější…

Bylo řečeno tolik věcí, byla jsem jako opařená, vše jsem se snažila nasát jako houba. Také mi Mariánek kladl na srdce, abych si vše zapamatovala, protože až zase půjdeme mezi lidi, budeme se odpoutávat od přírody a měnit se. 

Vlastně se na mě usmál a znovu řekl: „ty jsi tak moudrá, ty to vlastně víš a budeš si vše pamatovat…“

S láskou Ilona